Hudbu složil

 JAN A. P. KACZMAREK

Hudbu dirigoval

 JAMES SHEARMAN
ROMAN REWAKOWICZ
(chór)

Orchestrace

 DYLAN MAULUCCI
JAN A. P. KACZMAREK

Vydalo : SONY MUSIC POLSKA 2001

SEZNAM SKLADEB :

RECENZE :

Qvo vadis je asi nejznámější román z antického Říma a taky nejdražší polský film všech dob, který natočil veterán Jerzy Kawalerowicz, jenž poprosil o hudbu domácí hvězdu, žijící od 20 let v Americe. Nebyla to snadná výzva, protože režisér projekt pojal jako epický velkofilm z 50. let, tudíž se Kaczmarek musel postavit samotnému Rozsovy, který nejlépe vystihl moc, vznešenost a sílu Říma.
Hned první skladbou se mu to skvěle daří, pomalá dramatická hudba s chorálem, přesně jako před padesáti lety. Samozřejmě nejen tuto muziku obsahuje film, protože je to především velký milostný příběh odehrávající se v zajímavých i strašlivých časech. Proto se druhá skladba nese v romantickém duchu s etnickým zpěvem. Etnický tón slyšíme i v následující skladbě, která velmi připomíná Hollywoodského bratříčka Gladiátora, tj. drnkání (nejspíše cimbál), ale hlavně dominantní flétnu. Další skladba je výborný chorál ke kterému se my zdá nehraje orchestr, ale mohu se samozřejmě mýlit. Tím bychom měli dramatickou chvilku za sebou a je načase se trochu pobavit na Nerově oslavě, takže slyšíme příjemnou taneční hudba, jak se na pořádnou bakchanálii patří. Bohužel zde nejsou perfektní famfáry pro Imperátora a jeho choť.
Na chvíli opustíme císaře i věnujme se našim hrdličkám a jejich opětovaným citům za doprovodu romantických tónů. Taktéž se musíme věnovat i křesťanům v spíše melancholické skladbě s výrazným mužským vokálem, který je zřetelnější než v druhé a který mne neskutečně štval.
Opusťme chmurné křesťany a oddejme se příjemnějším věcem za lahodných tónů, nepodobných těm z páté skladby s vše říkajícím názvem. Křesťané se opět hlásí o slovo dalším výborným chorálem. Desátá skladba je nejdelší z celého alba (plných dvanáct minut), plynoucí v příjemném uklidňujícím duchu (samozřejmě v ní slyšíme především milostné motivy). Jedenáctka je v podstatě stejná jako pátá skladba, pouze s jiným aranžmá. Ve skladbě dvanácté uzříme vznešeného Vinicia ujíždějícího do hořícího Říma, za opětovného doprovodu etnické hudby.
Řím plane, vzrušující i strašlivý pohled a jak jinak tento obraz zkázy doplnit, než dramatickými smyčci, neutuchajícími bubny a občasným sborem. Někdo přece musel zapálit věčné město, kdo byl ten opovážlivec, ta zrůda, přece křesťané a k těm už neodmyslitelně patří chorál, který neváhám označit za ten nejslabší. Patnáctá skladba je konečné, neodlučitelné spojení hlavního páru, když Ligie a její ochránce dostávají milost, samozřejmě za doprovodu milostné hudby s trochu dramatičtějším aranžmá. V následující skladbě konečně opět uslyšíme hudbu, vyjadřující sílu Říma (prostě prvá skladba, která je hrána trochu rychleji a dramatičtěji, což je logické, protože Nero už není Césarem). Božskému Neronovy není jako mnoha jiným Césarům, dopřán luxus zemřít přirozenou smrtí. O jakého umělce přichází svět s jeho skonem, jak fádní bude náš život bez něho, za doprovodu flétny a cimbálu? A jak jinak se můžeme rozloučit než výborným chorálem.
Kaczmarek samozřejmě nemohl překročit stín, vržený velkým Miklosem Rozsou, ale na druhou stranu, je mu důstojným nástupcem. Některou hudbu si z verze promítané v našich kinech nepamatuji, i když jsem film vyděl mnohokrát. Trochu mne štve, že k nám putují pouze zkrácené verze (Kawalerowicz stříhá ještě delší verzi, než která běhala v polských biografech, byl by z toho skvělý seriál). Hudba obsahu podobné prvky jako Gladiátor (kterého si příliš necením), ale naštěstí od něj, nezapomněl skladatel i na prvky, které tak miluji u všech Rozsových velkofilmů (hlavně těch římských). Jak řekl jeden Polák "Pekna muzyka do pekneho filmu" a já s ním souhlasím.